Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek
aktualizováno: 20.08.2009 19:13:20

Annie

Můj příběh

 

 

Narodila jsem se 22.7.2007 u pana Kadečky (chovatelská stanice Na Gešlomýtském potoce) a už od malinka sem vyrůstala mezi spoustou stejně starých štěňátek. Opravdu sem si to užívala a od rána do večera si hrála nebo se něčím cpala. Protože sem byla mezi mými kamarády jedna z větších, tak sem ostatní pěkně zlobila a kousala, no prostě sem si to užívala.

 

Jednoho dne přijel takový divný pán a všechny si nás obhlížel, ale já si ho nevšímala a hrála si s ostatními kamarády. Někteří moji kamarádi si ho šli obhlédnout a občas i kousnout do nohavice, ale mě vůbec nezajímal. Jenže já sem jeho asi zajímala, protože mě najednou vzal do náruče a něco říkal mému starému páníčkovi. Nechápala sem. Po chvíli se sbalil a odjel pryč. Uběhl týden a ten pán se tu objevil znova. Můj starý páníček za mnou přišel vzal mě do náručí a nesl nahoru. Nevěděla sem, co se děje. Nahoře čekal ten pán s nějakými dalšími lidmi. Po chvíli mluvení si mě ten pán vzal do náruče a pohladil, popravdě mi u něj bylo celkem fajn, ale psí kamarádi jsou psí kamarádi. Tak sem mu chtěla vyskočit a jít si hrát, ale on mě nechtěl pustit a navíc odcházel pryč od mých kamarádů. Rozloučil se s mým starým páníčkem a nesl mě pryč. Koukala sem jak se mi ztrácí moji kamarádi, moje máma a já z toho byla smutná, chtěla sem se vrátit, ale nešlo to. Nasedli jsme do takové plechové věci, která divně hučela a jeli jsme někam pryč. Někam kde sem to ještě neznala. Bylo mi z toho smutno, tak sem celou cestu do nového domova ležela a tiše plakala. Nevěděla sem co se bude dít.

 

 Cestou, která se mi zdála nekonečná, sem myslela na svoje kamarády a chtěla se pořád vrátit. Ale už to nešlo. Po hodině ta divně hučející věc zastavila a můj nový páníček nevyndal z auta a ukazoval mi můj nový domov. Celou dobu mě hladil a utěšoval, byl na mě moc hodný, ale přece jenom tolik změn najednou bylo pro tak malé štěňátko dost. Nejprve jsme šli ven, kde mi ukázal zahradu. Hmm pěkná zahrada, pomyslela sem si, tady se mi bude dobře běhat. Ale jen tu budu sama říkala sem si, ale opak byl pravdou, přes plot sem uviděla dalšího pejska.Huráá nebudu tu sama, nenápadně sem se k němu přiblížila, ale moc sem se tomu pejskovi nelíbila, protože na mě zavrčel a šel pryč. No co se dá dělat, snad to bude lepší pomyslela sem si. Páníček mě vzal do náruče a neslo do domu, tam už na mě nahoře čekal pelíšek, hračky a celkem se mi to líbilo. Už byl večer a já měla celkem hlad a v misce žrádlo, ale musela sem ze začátku dělat drahoty, tak sem se nechtěla, ale hlad byl silnější a nakonec sem to všechno sežrala. Potom sem si zalezla do pelíšku a pomalu usínala a celou dobu myslela na svoji maminku a kamarády. Po chvíli byla únava silnější a já usnula.Druhý den ráno už by celkem fajn, byla se mnou doma moje tehdejší panička a hrála si se mnou a nenechala mě samotnou, tak mi to odloučení už celkem nevadilo. Neměla sem čas na to myslet. Jen mě zajímalo jak si hrát a jak jim správně počůrat podlahu. Ale snažila sem se takže sem se to naučila celkem rychle, že se čůrá venku (co bych se za piškotek nenaučila).Takže se mi začalo v novém domově líbit. Nemohla sem si na nic stěžovat, jen ten pejsek venku mě moc nechtěl, ale i jeho sem za chvíli ukecala a ona si na mě zvykla. Byla to fenka jako já, jak sem po chvíli zjistila, akorát už byla chudák stará a nemocná a pro moje blbiny neměla moc pochopení.

 

Dni pomalu utíkali a já byla moc šťastná každý den si hrát s páníčky a večer usínat u jejich postele, co víc si můžu přát. Brzy sem si našla na své zahradě pěknou zálibu a to, že musím okousat co nejvíce větviček, moc mě to baví,ale panička na mě nějak divně kouká, asi by taky nějakou větvičku chtěla, ale říkám si ať si ukousne svoji. Je jich tady ještě dost. Takže takhle pomalu upravuji zahrádku k obrazu svému a myslím si, že mi to jde. Ale abyste si nemysleli, není všechno jen tak růžové, měla se i pár problému a to s očičkama. Vyhřezla mi třetí víčko a já musela k panu doktorovi. Pan doktor se na mě kouknul a něco říkal páníčkovi, no popravdě sem měla strach a poznal to i pan doktor s páníčkem, protože tí jak sem se třásla sem rozklepala i ten stolek pod sebou. No sranda. Tak zpět k mému očku. Ten den co jsme byli u pana doktora jsme dojeli a nic se nedělo, říkala sem si, že je asi všechno v pořádku. Jenže chyba lávky, za dva dny jsme tam jeli znova a já se opět třásla strachem, chtěla sem to překonat, ale nešlo to. Páníček mě postavil zase na ten stolek a objal mě a hladil, říkala sem si copak se asi děje, když v tom nejednou injekce, tu už sem znala z očkování a celkem to nebolelo, tak sem byla v klidu. Jenže tohle nebylo očkování. Pálelo mě to jako čert a já chtěla z toho stolu utéct, chudák páníček se mnou zapotil. Ale zvládla sem to už jdeme z ordinace, ale zůstáváme sedět v čekárně. Páníček mě měl na klíně a na mě najednou padla únava a já nevěděla co se děje. Chtěla sem strašně moc zůstat vzhůru, ale nešlo to. Pro mě po krátké  chvíli sem se vzbudila a na to očko viděla mlhavě, potom sem se dozvěděla, že mi to očko museli operovat abych byla v pořádku. Jenže po první operaci mi očko nesedlo tak jak mělo, tak mě čekala ještě jedna operace, ale pro změnu obě oči, protože mi stačilo „vypadnout“ i druhé oko. Ale tentokrát mi prý nic nepřišívali, ale uřízli mi to, sice nechápu o co jde, ale hlavně, že mě ty očka už netrápí. Jestli si myslíte, že jenom likviduji zahrádku, odpočívám a marodím, tak to není pravda. Jezdíme s páníčkem na cvičák. Ze začátku sem z toho byla vyděšená, ale teď mě to tam moc baví. Můžu tam běhat a hrát si s ostatníma pejskama, ale pak tam musím i poslouchat páníčka a to mi někdy nejde, ne že bych to neuměla, ale prostě se mi nechce sedět mu u nohy a koukat, já bych radši běhala a tak sedím a otravuju ostatní pejsky. Jenže to se páníčkovi moc nelíbí a občas dostanu vyhubováno. Ale zase když se mi chce a poslouchám, tak dostávám moooc fajn piškotky a nebo ještě lepší kousky buřtíku, za ty poslouchám opravdu bezvadně. To na mě nemusí ani mluvit, stačí pohnout rukou a já to splním, co bych pro masíčko neudělala. Tak to sem vám ve stručnosti popsala svůj příběh. Je mi skoro 8 měsíců a čeká mě ještě spotu zážitků, tak až budu mít čas, podělím se o ně s vámi. Ještě bych chtěla poděkovat svým páníčkům za skvělý život, který u nich mám a posílám jí lízanou pusinku. A ještě jedno speciální poděkovaní mojí tehdejší paničce, za to jak se o mě perfektně starala a také ji posílám pac a lízanou pusu.

 

Tak se mějte  a užívejte si svých pejsků HAF HAF Annie

 

TOPlist